29.12.2014 04:29

                                               Věčnověkost

 

A skála, jak jen může být skálou a ozvěna v ní, tak příjemná 

zdá se za odpolední noci.

Na úpatí rozkvétá srub pampeliškami zdobící jeho střechu
 

a uvnitř, uvnitř je prázdno.
 

Stůl, postel, mokré ponožky a karma.

                                   Karma.

Malý plamínek si hoří a je mu smutno ve stísněném 

prostoru, 

všude plno mechanismů, trubky a hadice a on jenom syčí a 

vzdychá,

nebaví ho to.

Chtěl by být něčím víc, něčím lepším,
 

chtěl by najít něco, čemu by věřil a podle čeho by dál snášel
 

trýzeň tmavého koutu
 

naproti dveřím.

Občas, teď už zřídka, kdy ucítí obyvatelé rozkoš z pocitu 

horké lázně, zapomene plamének na chmury a rozhoří se do 

většího,
 

a síla prožitku mu pak na tři dny
 

vystačí, hrdost panuje v něm. O to větší nával zbytečnosti 

postihne
 

ho
 

čekáním a
 

zjištěním sebe.

Čtyři roky nic.

Kde jsou všichni?
 

Odešli na pouť za slunečného dne… a nevrátili se.

Ale počkat, něco tady nehraje! Jestliže obyvatelé odešli 

před čtyřmi roky, co ty přes postel přehozené ponožky, jsou 

mokré! To tedy znamená, že ve stropě je díra! A skutečně. 

Vítr si kdysi za pozdní noci odpoledního jitra, rozzuřen 

rovněž nečinností, vybil zlost na malé chajdě a odnesl jí 

komín, pohodiv ho pak ledabyle na dno útesu do moře i se 

skrýší, která v něm byla pod jednou cihlou.

 

Na skále hrál někdo na housle plynoucí hudbu rozlívajícího 

se moře, plnou nadpřirozeností nevepsatelných do vědomí, a 

Dášence, plavoucí na pomoc v obrazu do holých stěn chajdy, 

prasklo z krásné hudby sklo zasklené do rámu a ona…..ona 

začala klesat ke dnu. Dopadla vedle planktonem porostlého 

komína, a byla ráda, že aspoň jemu může dopřát pocit z 

velikosti cihel, z nichž jedna byla dutá .

 

                                                           A.D.